Soumrak
13. 9. 2009
Soumrak
„Věříš mi?“
„Ne.“ zavrtěla.
„Proč?“
„Nikdy nikomu nemůžeš slíbit, že s ním budeš navždy, to nejde.“
„Víš přece že se to tak říká, miláčku…“ dívá se jí do očí.
„Sliby se mají plnit… stačí když mi řekneš, že mě máš ráda, hlubší závazky nepřijímám.“ zatvářila se blahosklonně jako když král uděluje milost.
„OK. Mám tě ráda… Nezní to suše?“ pozvedla obočí.
„No takhle jak si to řekla, je to hotová poušť.“
„Krásko! Něžné a nevinné poupě v zahradě ráje dovolte, abych vám svěřila své city,“ kroutí se jak přeseknutá žížala a upírá oči na svůj objekt lásky, „Mé srdce tluče jenom pro vás, spaluje mě touha líbat vaše rty a…“
Plesk! Dostala rukou přes pusu.
„Jsi kašpar! Nehoráznej kašpar!“ vypadá, že ji to opravdu rozladilo.
„Chceš se prát?! Chceš?“ vrhla se na ní a začala jí lochtat na břiše, pod krkem, všude. Válí se v trávě, zadýchané, přilepené těly k sobě.
„Nech mě! Nech mě! Prosím! Já se počůrám!“
„Klidně můžeš.“ směje se brunetka, má evidentně navrch.
„Počůrám! Prosím! Prosím! Onegai! Onegai!“
Nechala jí. Blondýnka sotva dýchá, ale směje se. Tahle půtka dokázala uvolnit napětí, které mezi nimi bylo. Už s úsměvy se posadily a obě obrátily hlavu k obloze.
Byla ještě rudá od popravy slunce, která se konala za oblými vrcholky hor a už na ní začaly nastupovat hvězdy na svou noční přehlídku. Děvčata seděla pohodlně v trávě na mezi. Okolo nich se ve vánku komíhaly stožáry bodláků a suchých trav. Zvedal i jejich vlasy. Tu první hladily její zlatavé prameny po šíji a krku tak, až se to lechtivé děvče muselo občas tiše zasmát a neposlušné prameny zasunout zpátky za uši. Té druhé lehce povlávaly kolem hlavy, jako pulzující tmavá aura. Ze severní strany jim kryl záda vypasený svah a před nimi byly vidět vesnické domky pečlivě zasazené do krajiny. Poslední zbytky světla zanechávaly na jejich západních stěnách příjemné načervenalé stíny. Za touto malou vesničkou byl útlý pás lesa a pak už jen velká pole vedená opět do kopce.
Dívky tedy seděly někde ve dvou třetinách tohoto přírodního trychtýře, kde mohly směle pozorovat vše, co se jim namanulo, ale ony samy byly mimo zorný úhel ostatních lidí. Vědělo o nich snad jen pár cvrčků, kobylek a berušek v trávě a ptáci, kteří neúnavně přelétali z jedné houštiny do druhé. Jinak už nikdo, ani jinak obtížný hmyz, snad vyplašený ptactvem, se neodvažoval přiblížit k těmto dvěma duším, které našly u sebe porozumění.
Hvězd na obloze kvapem přibývalo. Nejvíce zářila večernice, to i přes to že vítr ji čas od času přikryl nadýchaným mrakem. Její bledé světlo odedávna přitahovalo pověsti a proto se jí říkalo hvězda milenců.
Je krásná, co?“ ozvala se brunetka.
Blondýnka přikývla. „Kolik jich tam asi je, těch hvězd?“
„Chceš to spočítat?“ ušklíbla se její přítelkyně, ale v duchu cítila to samé. Je jich hodně. Asi tolik co lidí, kteří na oblohu denně upírají zrak a čekají na padající hvězdu. A touží po zázraku. Po nenaplněných přáních. „Co by sis přála?“
„Eh?“
„Kdyby padala hvězda. Co by sis přála? Štěstí? Peníze? Lásku?“
„Až na peníze už mám všechno,“ nedala se blondýnka. „Nevím, co bych si přála. A nemá se to říkat, to bys mohla vědět…“
„Já vím,“ řekla jen brunetka a objala ji okolo pasu. Usmívala se na ni s oddáleným obličejem, pak se přestala smát, semkla rty, ale v jejích očích jiskřila něha. Jemně přitiskla svou opálenou tvář k tváři o mnoho světlejší, nyní zčervenalou do odstínu právě dozrávajících třešní.
„Nechceš se projít? Ať nemám pocit, že koukáš víc na oblohu než na mě…“ Hlas blondýnky nezněl dotčeně, spíš radostně. Uvolněně. Šťastně.
Na tváři se jí objevil blažený úsměv a rty jemně stiskla ušní lalůček bez náušnic, rychle jej zase pustila.
„Tak jo.“ řekla její přítelkyně. „Vyhrála jsi nad oblohou.“
Trvalo ještě dlouho, než se daly na cestu. Tak dlouho, že zmizelo poslední světlo. Seděly tam ovívané vánkem a vychutnávaly si šimrání dechu na krku, sály to teplo pevně přimknutých těl a nemyslely na nic, ale vůbec na nic.
Ani si nevšimly, že na obloze, vysoko nad nimi, tiše padá hvězda…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
