Stanislav RUDOLF 

O autorovi: Spisovatel, filmový scénárista

                   Narozen 16. 2. 1932 v Jičíně v rodině železničáře

                   Nepřijat na AMU, vystudoval Pedagogickou fakultu v ČB, věnoval se oboru, později se stal redaktorem Pionýrských novin (inspirace pro tvorbu) a časopisu Květy

 (od r. 1970- 1977), dále se do r. 1982 živil psaním, v roce 1984 se stal vedoucím 4. dramaturgické skupiny film. studia Barrandov. Velice rád cestoval.

Dílo: zaměřené především na mladé čtenáře a diváky, s pochopením zejména pro svět dívek.

Díky své pedagogické činnosti poznal dobře svět mladých, jejich vývojové vlastnosti i jejich slang. V tvorbě pro dospělé se soustřeďuje na mezilidské vztahy, zvláště pak v rodině.

Próza:
Metráček aneb Nemožně tlustá holka - 1969, první povídka, autor ukazuje své kvality v chápání problémů dospívajících. projevuje se zde i pozitivní úloha sportu jako v dalších dvou povídkách. Bylo zfilmováno pod názvem Metráček.

Milionová holka - 1976, autor opět zvýrazňuje pozitivní úlohu sportu
Metráček aneb Kosti jsou vrženy - 1977, pokračování povídky Metráček
Časová ztráta - 1988
Nebreč, Lucie - 1972
Něžně háčkovaný čas - 1973

Kopretiny pro zámeckou paní - 1973, povídka je příběhem dívky, která sama pečuje o rodinu, bylo zfilmováno

Povídkový diptich:
Nepřeletí mne ptáci - 1973
Ententýny - 1973

Údolí krásných žab - 1974

Povídkový diptich:
Modrý déšť - 1975
Jedináček - 1975

Barvoslepý - 1978, román ze života učitelů
Pyžamo po mrtvém - 1979, román o manželských problémech
Operace mé dcery - 1980, román, byl rovněž zfilmován
Na semaforu zelená - 1980
Formule 1 - 1981, román
Dny narkózy - 1983

Romány o společenských problémech doby:
Běh znaveného koně - 1983
Všechny mé lásky - 1985

Pusinky - 1985
To jsme prosím nebrali - 1988
Z deníku Pampelišky - 1991
Blíženci - 1992
První polovina neba - 1993
Kalendář pro zamilované holky - 1995
Moje paličaté IQ - 1996

V 70. a 80. letech bylo natočeno mnoho stejnojmenných filmů i televizních inscenací podle Rudolfových próz nebo scénářů s jeho autorskou účastí:
Romance pro devět dlouhých let
Nebezpečí smyku
Přikázaný směr jízdy
Údolí krásných žab
aj.

                   Vypomohla jsem si na stránkách www.spisovatele.cz

Miliónová holka

Ilustroval: Otakar Čermus

Vydal Československý spisovatel v Praze, 1986, jako 5353 publikaci

Vydání 3., stran 240

Hlavní hrdinka Hanka Kořínková, žákyně 9.A, se snaží být vzornou dcerou i žákyní. On její otec- učitel malotřídky jí moc na výběr nedává. Nemá příliš kamarádek ve svém věku, upíná se spíš na dospělé ženy.  ( Učitelku Tesárkovou, sousedku Helenu). Rodiče jí mají rádi, ovšem jejich starosti mezi nimi a Hankou budují propast. Jednak mají starost o své stárnoucí rodiče, o Hanky malého bratra Martina, který vymýšlí lotroviny a nejstarší dceru Slávku, která nemůže otěhotnět, ale také o to, jaká bude jejich budoucnost, pokud malotřídku v Peklovsi zruší.

Hrdinka si hned z kraje podzimu zadělá na průšvih, protože díky jejímu nápadu celá třída (až na jednu dívčinu) sabotuje písemku z matematiky. Odevzdají čisté papíry. Hanka se jako autorka nápadu přizná, ředitel jí navrhne dvojku z chování a zpraví o tom otce.

Doma samozřejmě Háňu uvítají jak se patří, dostane domácí vězení a zákaz gymnastiky.

Vzhledem k tomu, že se blíží závody, umluví mamku a chodí na gymnastiku dál, taky si objedná u místního tesaře kladinu, aby se zlepšila. Bez otcova vědomí. V té době se rozvíjí její vztah s učněm Petrem. (Miloš z Prahy, kterého měla ráda o prázdninách, se jí vůbec neozval.) Petr je milý, hodný, slušně vychovaný chlapec. Čeká skoro každý den na ni po škole, často za ní jezdí. I rodičům se docela zamlouvá.

Na přelomu podzimu a zimy Hanka onemocní. Nejdřív se léčí doma, když přestane cítit nohy, musí jet do nemocnice. Její stav se na infekčním oddělení ještě o něco zhorší, ale pak léčba zabere a naše miliónová holka se z toho vykřesá. Chodí za ní spousty návštěv, jen Petr se staví jen jednou. Domů se dostane až po novém roce. Dalo by se říci, že ve vztahu k rodičům jí nemoc prospěla. Její chlapec si bohužel mezitím našel jinou- starší dospělejší spolužačku z tanečních. Dokonce ji přivede na akci kam plánovali jít spolu, a ještě k tomu si do ní rejpnul. To už Hanka nerozdýchá, uteče ze zábavy a druhý den ráno vyrazí do Prahy (mámě řekla, že jede k prarodičům do nedaleké vsi), ubytuje se u příbuzných a vyrazí hledat Miloše. Najde ho - zadaného. Pochopí, že jí nikdo nepomůže, že se svým smutkem se musí vyrovnat sama. V pořádku se vrátí domů.

Četla jsem Milionová holku, ‚Údolí krásných žab, viděla Metráčka (to asi skoro všichni). Nikdy mě dívčí romány moc nebavily, nicméně jednou za čas si u toho člověk zavzpomíná a oddechne. Pro ty co se chystají k maturitě, je to užitečný autor k otázce o současné české literatuře. A knížka od Rudolfa se dá slupnout za jeden večer…

Klasická osnova dívčího románu:  zápletka, problém, řešení, problém, útěk od problému, zmoudření, návrat…. Nic přepychového, ale tady mě zaujal zvláštní vztah Hanky k učitelce Tesárkové, přirovnatelný k platonické zamilovanosti. Viz úryvek:

… „Umyj po sobě vanu! křikla jenom a dál poslouchala debatující muže. Nádobí už měla skoro všechno utřené.

      V koupelně roztočila Hanka oba kohoutky, studenou a teplou vodu, naplno. Nečekala, až se vana naplní, svlékla župan, pověsila ho na háček u dveří a vklouzla do příjemné lázně. Trochu přitáhla kohoutek s červeným kroužkem, voda se jí zdála příliš horká, a pak už na sebe nechala dopadat proud, který ji šlehal zprvu do stehen, a když se pootočila, i do zad a lýtek. Brzy voda zaplnila vanu tak,že musela přívod studené i horké zastavit.

    Ležela naznak a vychutnávala rozkoš beztížného stavu. Stoupala k hladině a znovu klesala, ale když zaklonila hlavu- vana byla dost dlouhá- vznášela se jako kláda hozená do rybníka. Milovala ty chvíle koupelnové samoty. Mohla zde nerušeně přemýšlet a snít, mluvit nahlas sama se sebou jako blázen, vzpomínat na drobná dobrodružství, která jí přinášel den.

    Vzala do rukou toaletní mýdlo a jeho vůně jí okamžitě vrátila hodinu dnešního zpěvu. Co si teď asi o ní Tesárková myslí? Okřikla se. Proč jí neříká Dano? Přála by si, aby ji mohla jednou takhle oslovit. Ne:  soudružko učitelko, ale DANO! Nikdo jiný z kluků a děvčat by její jméno nedokázal vyslovit lépe. Možná že ji tak něžně nevolá ani manžel. Třeba je mrzutý a vrčí, když Dana sedne ke klavíru a hraje. Hanka by si přála, aby jednou zahrála na klavír jen pro ni. Zaposlouchala by se do melodie, úplně by zavřela oči a nechala by s kolébat ztichlými tóny, vůní jejích vlasů a hlasem, který si nemůže vybavit. Pak by snad pocítila několik okamžiků štěstí.   …